Zaměstnanec, živnostník, podnikatel jako dítě, bezdětný dospělý a rodič

V Tajném deníku Barborky Syslové se mluví o 4 druzích příjmů: ze zaměstnání, živnosti, podnikání a investic. Osobně si dělím příjmy na příjmy získané převážně prací a příjmy získané převážně poskytnutím majetku (včetně peněz) k užívání někomu jinému. Mezi příjmy získané převážně díky práci pak řadím zaměstnání, živnost a podnikání. Mezi příjmy získané převážně díky majetku pak řadím investice. O investicích však teď mluvit nechci.
O čem chci mluvit je, že vidím podobnost mezi vývojovou řadou dítě - bezdětný dospělý - rodič a řadou zaměstnanec - živnostník - podnikatel. Dítě si musí u řady věcí žádat svolení od rodičů a těch co je zastupují a buď jej dostane nebo ne a buď poslechne nebo ne. Zaměstnanec musí žádat svolení od vlastníků a těch co je zastupují a buď jej dostane nebo ne a buď poslechne nebo ne. Děti rodiče více či méně chrání, více či méně o ně pečují a podnikatelé také více či méně své zaměstnance chrání a pečují o ně. Rodiče se obvykle snaží děti něco naučit, rozvynout jejich dovednosti, předělávat je k obrazu svému a rozčílí se, když děti udělají něco jinak než by se rodičům líbilo. U podnikatelů ve vztahu k zaměstnancům to bývá často také tak.
Bezdětný dospělý pak už nikoho o souhlas nežádá, musí se především postarat sám o sebe. Nepřipomíná vám to živnostníky?
A pak jsou tu rodiče, kteří se najednou musí postarat nejenom sami o sebe, ale i o své potomky. Většina rodičů asi bude souhlasit s tím, že je to pořádná dřina a zátěž. Stejně tak asi řeknou zaměstnavatelé a podnikatelé, že postarat se o zaměstnance je dřina. Stejně tak jako rodičům určuje společnost řadu povinností v péči o děti, tak i podnikatelům určuje společnost řadu povinností v péči o pracovníky.
Odlišnosti tu však jsou jistě také. Rodič s dítětem jsou v naší společnosti spolu vázáni na řadu let, dítě nemůže jednoduše říci v téhle rodině se mi nelíbí, jdu jinam. Stejně tak rodič nemůže jednoduše říci toto dítě nesplňuje mé očekávání, najdu si jiné. U zaměstnanců a podnikatelů tyto vazby však tak pevné nejsou. I když, kdysi mi můj japonský šéf řekl, že zaměstnanci, který nezvládá svojí práci nemůžeme dát výpověď, stejně jako nemůžeme z domova vyhodit své dítě. A to bylo poprvé, kdy jsem slyšela přirovnávat zaměstnance k dítěti. Tehdy se mi to nelíbilo, nechtěla jsem to slyšet. Dnes už mi přirovnávání dětí a zaměstnanců, bezdětných dospělých a živnostníků a rodičů s podnikateli dává smysl a začínám jej sama používat.
Co si o tom myslíte Vy?