Šetřit nebo utrácet v době finanční krize?

Někdo říká, že je potřeba v době finanční krize utrácet, aby krize ustala. Jiní říkají, že je potřeba šetřit. Tak co s tím? Osobně dál utrácím za to, co je pro mě důležité a byla bych nerada, aby z trhu zmizelo. Prostě v žádném případě nešetřím na zboží a službách, které chci kupovat i do budoucna. Firma, která je vyrábí nebo poskytuje potřebuje plynulý přísun peněz od svých zákazníků, jinak jí hrozí problémy. Možná toho někdy koupím i víc do zásoby nebo koupím dříve, než jsem plánovala. A to co nepotřebuju nekupuju, i kdyby to obchody rozdávaly skoro zadarmo. Moje peníze teď potřebují ty firmy, které mi opravdu dobře slouží, ne ty, co se mi snaží vtlouct do hlavy, že bez jejich výrobků se žít nedá a že je musí mít každý, jinak bude "out". A co vy? Jak hospodaříte s penězi v době finanční krize?

Zaměstnanec, živnostník, podnikatel jako dítě, bezdětný dospělý a rodič

V Tajném deníku Barborky Syslové se mluví o 4 druzích příjmů: ze zaměstnání, živnosti, podnikání a investic. Osobně si dělím příjmy na příjmy získané převážně prací a příjmy získané převážně poskytnutím majetku (včetně peněz) k užívání někomu jinému. Mezi příjmy získané převážně díky práci pak řadím zaměstnání, živnost a podnikání. Mezi příjmy získané převážně díky majetku pak řadím investice. O investicích však teď mluvit nechci.
O čem chci mluvit je, že vidím podobnost mezi vývojovou řadou dítě - bezdětný dospělý - rodič a řadou zaměstnanec - živnostník - podnikatel. Dítě si musí u řady věcí žádat svolení od rodičů a těch co je zastupují a buď jej dostane nebo ne a buď poslechne nebo ne. Zaměstnanec musí žádat svolení od vlastníků a těch co je zastupují a buď jej dostane nebo ne a buď poslechne nebo ne. Děti rodiče více či méně chrání, více či méně o ně pečují a podnikatelé také více či méně své zaměstnance chrání a pečují o ně. Rodiče se obvykle snaží děti něco naučit, rozvynout jejich dovednosti, předělávat je k obrazu svému a rozčílí se, když děti udělají něco jinak než by se rodičům líbilo. U podnikatelů ve vztahu k zaměstnancům to bývá často také tak.
Bezdětný dospělý pak už nikoho o souhlas nežádá, musí se především postarat sám o sebe. Nepřipomíná vám to živnostníky?
A pak jsou tu rodiče, kteří se najednou musí postarat nejenom sami o sebe, ale i o své potomky. Většina rodičů asi bude souhlasit s tím, že je to pořádná dřina a zátěž. Stejně tak asi řeknou zaměstnavatelé a podnikatelé, že postarat se o zaměstnance je dřina. Stejně tak jako rodičům určuje společnost řadu povinností v péči o děti, tak i podnikatelům určuje společnost řadu povinností v péči o pracovníky.
Odlišnosti tu však jsou jistě také. Rodič s dítětem jsou v naší společnosti spolu vázáni na řadu let, dítě nemůže jednoduše říci v téhle rodině se mi nelíbí, jdu jinam. Stejně tak rodič nemůže jednoduše říci toto dítě nesplňuje mé očekávání, najdu si jiné. U zaměstnanců a podnikatelů tyto vazby však tak pevné nejsou. I když, kdysi mi můj japonský šéf řekl, že zaměstnanci, který nezvládá svojí práci nemůžeme dát výpověď, stejně jako nemůžeme z domova vyhodit své dítě. A to bylo poprvé, kdy jsem slyšela přirovnávat zaměstnance k dítěti. Tehdy se mi to nelíbilo, nechtěla jsem to slyšet. Dnes už mi přirovnávání dětí a zaměstnanců, bezdětných dospělých a živnostníků a rodičů s podnikateli dává smysl a začínám jej sama používat.
Co si o tom myslíte Vy?

Hledám někoho na menší práce na domě

Hledám někoho na menší práce na domě. Stavební firmy o malé zakázky nestojí. Kdyby se tak našel nějaký živnostník, který dělá to co potřebuji. Ale hledám marně. Hledám marně již od roku 1999. Ptám se i lidí kolem. To co hledám prostě není. A tak už umím dělat beton a umím pokládat zámkovou dlažbu. Známý mi říkal, že živnostníci prostě nejsou, protože se nedokáží vyznat v našich zákonech a předpisech a tak radši volí snažší cestu a to být zaměstnancem. Jiný známý si myslí, že všichni, kdo by takovéhle práce mohli dělat raději jezdí za prací do Německa než by podnikali doma. Co si o tom myslíte vy? Také jsou nějaké služby a zboží, které potřebujete a rádi byste za ně nějaké peníze zaplatili, ale prostě je nemůžete sehnat za cenu, kterou byste byli ochotni zaplatit? Co hledáte a jakou cenu byste si představovali?

Na co se mě ptaly a neptaly dotazníky

Vzpomínám si na tři dotazníky firem. V prvním se mě ptali na velikost rodiny, věk dětí, příjmy, jaké finanční produkty mám. Ve druhém se mě ptali jak často si holím chloupky na těle, kde a čím. Ve třetím chtěli vědět jak často kupuju elektroniku a kde, jestli čtu reklamy a jaké poslouchám rádio.
Pak si také vzpomínám, že jsem nedávno viděla upozornění agentury, která poskytuje firmám informace o vývoji na trhu, že právě začala prodávat výsledky výzkumu životního stylu lidí v České republice. Zajímalo by mě, jestli tahle agentura kladla lidem otázky i o tom, co je v životě trápí, co jim činí problémy. Mě se tedy na něco takového v dotaznících nikdo nikdy neptal a nemám z toho radost.
Nemám ráda, když mi někdo vymýšlí práci a starosti, mám raději, když mi někdo s mojí prací a starostmi pomáhá, obzvláště, chce-li za to dostat zaplaceno. Některé nové výrobky či inovace již existujících výrobků a dosažení obecného mínění, že se jedná o věc, kterou každý musí mít mi práci ani starosti neubraly, spíše naopak. Třeba právě jako ty depilátory a holicí strojky. Máte zkušenost vy s nějakými výrobky a službami, které vám práci a starosti spíše přidělaly než ubraly?

Pročílkování

Ptáte se teď co je to pročílkování? Napovím vám. Je to to, co většina tříletých dětí dělá snad ze všeho nejraději a často tím dovádí rodiče k šílenství. Pročílkování je kladení jedné otázky "Proč?" za druhou. Je to skvělý způsob jak něco poznat, jak něčemu porozumět. A nemusíte se ptát proč jen lidí kolem sebe. Skvělé je ptát se proč sám sebe. "Proč toužím po tomhle? Proč to vůbec chci? Proč by mi to mělo něco přinést? Proč bych na to či ono měl vydávat peníze? Proč si lidé kolem mě myslí, že tohle bych zrovna měl mít?" Tahle otázka vám umožní zachránit hodně vašich peněz před utracením, které by vás nakonec mrzelo a také vám může zachránit hodně vašeho času před promrháním na něčem, co vám nic nepřineslo.
A co vy? Považujete "Proč?" za užitečnou otázku a kdy vám tahle otázka pomohla?

Peníze světem vládnou

Říká se, že peníze světem vládnou. Co to ale peníze jsou? Co že nám to vládne?
Peníze jsou především prostředkem směny. Je to věc, která lidem ulehčila směnu. Tak třeba někdo chtěl králíka, a to co mohl nabídnout byla dojná kráva. Jenže dát krávu za králíka se hned tak někomu dát nechce. Když se z krávy odřízne kus, který by odpovídal hodnotě králíka, je najednou z dojné krávy kráva jateční. Prostě dokud nebyly peníze, směňovat věci, které měly výrazně odlišnou hodnotu byla potíž. Teď peníze máme, a tak kromě výměny zboží - zboží můžeme měnit i zboží - peníze - zboží a hned to jde snáz.
Peníze jsou také uchovatel hodnoty. Je to taková konzerva, ve které si můžete schovat svoji vykonanou práci nebo prodaný majetek na později. Peníze umožňují lidem šetřit si na důchod, na horší časy a tak.
Peníze také vyjadřují hodnotu - říká se, že jsou účetní jednotkou. Pomáhají lidem domluvit se, jak si cení toho co mají a jak si cení toho, co chtějí získat. A pak už jen chodí a pozorují co co stojí. Srovnávají si to s tím, co by chtěli získat a nakonec se rozhodnou, jestli jim něco za ty peníze stojí prodat nebo koupit nebo ne. Tohle rozhodování není moc lehké, protože zjistit cenu je jedna věc, ale zjistit kvalitu je věc druhá a těžší. Obvykle tak netušíme, co že jsme si to pořídili a důkladně to zjistíme až časem. Ne vždy musí platit, že vyšší cena znamená vyšší kvalitu. Navíc co je pro pana Nováka věc špičkové kvality, může paní Novákovou dohánět k šílenství.
Takže jestli nám vládnou peníze, tak nám vládne prostředek směny, uchovatel hodnoty a účetní jednotka. O takového vládce tedy zrovna moc nestojím. Víc se mi líbí zařídit to opačně. Ten kdo bude vládnout budu já a budu vládnout svým penězům. A jak by se to líbilo vám?
A proč se vlastně říká, že peníze vládnou světem?

Lumíkovo dilema

V Barborčině knihovničce je také knížka Lumíkovo dilema od D. Hutchense. Mám ji doma a opakovaně se k ní vracím. Tahle knížka je krátká a výstižná. Pomáhá mi udělat si pořádek ve svém vlastním životě. Bez toho, že bych věděla co je pro mě skutečné důležité a co mi přináší radost si jaksi nedokážu představit, že bych mohla chytře vydělávat a utrácet peníze a chytře nakládat se svým časem.
Dělat si pořádek ve vlastním životě není vždy úplně příjemné. Člověk může najednou dostat strach, že vyhodí něco co by se mu v budoucnu hodilo. O strachu má Barborka v knihovničce také knížku. Knížka se jmenuje Kam se poděl můj sýr a napsal ji Spencer Johnson. V knížce se píše o špatném strachu - strachu, který člověka paralyzuje, ochromuje. Také znám strach a ne vždy jej považuju za svého nepřítele. Můj strach mě dokáže nejenom vyděsit, ale i nastartovat, abych začala něco dělat. Abych začala dělat něco, co mi pomůže. Kamarádím se s dobrým strachem. Musím ale přiznat, že někdy se přeci jenom vetře i ten špatný strach.

Jak jste na tom vy? Který strach vás navštěvuje častěji?

Požitky nebo štěstí?

Ahoj,
to jsem zase já Klárka po letech. Teď už jsem maminkou dvou dětí. Starší 7-mi letá Terezka se mi už začíná ptát proč ji nechci dát to co ostatní běžně mají (já tomu říkám požitky) a proč chci, aby dělala věci, které jiné děti dělat nemusí. Trvalo mi dlouho, než jsem našla slova, která by vyjádřila skutečnou odpověď. Teď už je mám a moje odpověď je: "Protože ti chci dát víc, než dostává většina dětí kolem tebe. Chci ti pomoci získat to, co hodně lidí nemá. Chci tě naučit dostávat se do blízkosti štěstí a být také schopnou všimnout si, že je nablízku a dostat se až k němu." Nemyslím si, že tomu ťeď Terezka porozumí. Bude mi stačit, když si moji odpověď časem zapamatuje.
Použila jsem slova požitky a štěstí. Za požitky považuji například sladkosti. Když náš malý dostane sladkost, rozplývá se, ale když ji dojí, spustí řev a vztekle si vynucuje další přídavek. Požitek je příjemný jen v tu chvíli, kdy jej mám, ale pak už ne. Za štěstí považuji, když například Terezka vyrazí na pěší túru s babičkou a i když už je doma a bez babičky, vesele poskakuje, usmívá se jako sluníčko a brebentí, jak to bylo úžasné. Prostě se rozplývá štěstím.

Prosím, pomůžete mi dát dohromady příklady firem, které prodávají věci a služby pro přežití, které požitky a které prodávají věci nebo služby pomáhající ke štěstí?

Pojištění domácnosti

Když jsem pojišťovala naši domácnost, ptala se mě paní z pojišťovny jakou hodnotu má vybavení jednotlivých místností. Předpokládala, že na tuto částku místnosti pojistím. Moje úvaha však byla jiná. Začala jsem od toho, co je to základní, co doma chci mít, bez čeho by se nám opravdu žít nechtělo. Pak jsem začala přemýšlet za kolik bych ty základní věci dokázala pořídit. Z toho jsem se dostala k pojistné částce, na kterou jsem chtěla domácnost pojistit. Moje rozhodnutí bylo pojistit jen základní věci, za "luxusní" věci se mi pojistné platit nechtělo.
Jak byste se rozhodli vy - pojistit vše nebo jen něco? A co je vlastně pro vás to základní?
Pokud jste zvídavé, detektivní povahy, možná by vás bavilo zapátrat v pojišťovnách po cenách pojištění a také jak se ceny pojištění (pojistné) mění v závislosti na pojistné částce.
Pozn:
Pojistná částka: lidově řečeno, pokud dojde k tomu, že pojišťovna bude mít povinnost zaplatit vám nějaké škody, tak vám nikdy nedá víc než je pojistná částka. Pokud jsou škody menší, dá vám méně než je pojistná částka. Pojistná částka se domlouvá dopředu v pojistné smlouvě.

Klárka po 25-ti letech

Ahoj,
jsem Klárka po zhruba 25-ti letech a na tehle blog píšu poprvé. Vlastně se ani Klárka nejmenuju, ale když jsem četla Barbončin deník, Klárčin příběh mi připoměl mé dětství. Teď už ale nejsem chudá. Učení se užitečným věcem mi pomohlo dostat se přes hranici, kdy je potřeba každý den, každou korunu několikrát obrátit v dlani, než ji člověk utratí. Stále obracím v dlani každou korunu, ale teď protože chci, ne protože musím. A možná Vás překvapí, že jsem ráda, že jsme v dětsví měli méně peněz než ostatní. Pomohlo mi to poznat, co je pro mě skutečně důležité a co mi přinese spokojenost.